Znáte starozákonní příběh o Jobovi?
Bohatého věřícího muže, vysoce postaveného a uznávaného, postihuje jedna rána za druhou. Nejdříve se ztráty týkají jeho majetku a potom i jeho milovaných dětí. Prožívá úzkost. V nářku se ptá Boha svým: „PROČ?“. Tím stejným „proč“, které denně zaznívá z úst tisíců lidí. „Proč? Bože, vždyť jsem ti tolik důvěřoval… Proč? Bože, vždyť tě miluji a sloužím ti…. Kdybych se byl raději nenarodil. Mé trápení je větší, než mohu unést. A ty mě neslyšíš… Kde vůbec jsi? Moc tě teď potřebuji. Odpověz mi, prosím….“ A Bůh odpovídá: Naplňuje svým pokojem. Takovým pokojem, který může dát jen On sám.
Podobný příběh prožil se svou ženou Annou před téměř před 150 lety i autor textu naší dnešní písně Horatio Gates Spafford, zapálený Boží služebník.
První rodinnou tragédií byla ztráta jejich čtyřletého syna Horatia. Zemřel na spálu. Rok po této smutné události vypukl v Chicagu, kde bydleli, obrovský požár a rodina přišla o velkou část svého majetku – nemovitosti, do kterých H. G. Spafford jako právník investoval. A jaká byla reakce manželů Spaffordových? Milosrdná pomoc těm, kteří se kvůli požáru ocitli v nouzi.
Aby se vzpamatovali ze svých ztrát, rozhodli se Spaffordovi, že pojedou na dovolenou do Anglie. Chtěli se tam připojit k evangelizačním přednáškám svého rodinného přítele D. L. Moodyho. Anna s dcerami odplula napřed a H. Spafford, který očekával zprávu o šťastném dojezdu, dostal od své ženy telegram s textem: „Saved alone…“ („Sama zachráněna…“) Ihned se vydal za ní. Poblíž britských břehů, kde 22. listopadu 1873 parník Ville du Havre ztroskotal a kde spolu s dalšími 222 lidmi zahynula i jeho dvouletá dcerka Tanetta, pětiletá Elizabeth, devítiletá Margaret Lee a jedenáctiletá Anna, si Horatia zavolal na můstek kapitán, aby mu ta místa ukázal. Když se pak později o té chvíli H. Spafford vyjádříl, napsal, že pocítil ve své duši zvláštní pokoj. Jeho milované dcery jsou už v bezpečí.
Také Anna vnímala, že ji Pán potěšuje a jednoho dne jí odpoví i na její: „Proč?“. Teď si připomínala slova, která kdysi slyšela od svého přítele: „Je jednoduché být vděčný a dobrý, když máš všeho dost. Snaž se však být Božím přítelem nejenom za dobrého počasí.“
Horatio Gates Spafford ještě na lodi vytvořil, jako reakci na své hluboké rozpoložení, první část naší dnešní písně. Slova plná naděje a důvěry Pánu.
Píseň číslo 152 ze zpěvníku „Zpívejme Hospodinu“ nazvanou „Když mír jako proud“ hraje na kytaru Jaroslav Janoštík.V originále nese tato píseň název „It Is Well with My Soul“ (Mé duši je dobře).
Když mír jako proud
1.
Když mír jako proud cestu mou zaplaví, či zármutek rve duši mou,
přec vím, v nebesích žije Bůh laskavý a on touží mne vzít v náruč svou.
Ref:
Nemusím víc se bát, duše má, ztiš se, Bůh má tě rád.
2.
Já sám nemusím snášet trest za svůj hřích, vždyť místo mne Pán nesl kříž
a lék pro mne má v předrahých ranách svých, proto dík k nebesům stoupá výš.
3.
Dnes vírou je smím vidět nebeský cíl, však vím, že už blízko je čas,
kdy Pán přijde k nám, abych s ním věčně žil, pak i já vejít smím do těch krás.
Po této tragédii, kterou Spaffordovi prožili, měli ještě 3 děti – dvě dcery a syna, o kterého opět tragicky přišli. S dcerou Berthou a půroční Grace se potom odstěhovali do Jeruzaléma. Tam společně s několika dalšími přáteli sloužili potřebným. Nezahořkli, ale svou bolest přetavili do nového, zralého vztahu k Bohu a k lidem. Pomáhali chudým, starali se o nemocné, přijímali děti bez domova. Rozdávali dál lásku, kterou od Ježíše přijímali.
K písni, která měla původně v originále 4 sloky, byla později dopsána ještě i poslední pátá sloka a také melodie, kterou složil Philip Paul Bliss. Ta melodie byla pojmenována po oné ztroskotané lodi „Ville du Havre“.
Čtyři dny před svými šedesátými narozeninami zemřel Horatio Gates Spafford v Jeruzalémě na malárii. Jeho žena Anna pokračovala dál ve službě v okolí Jeruzaléma ještě dalších 30 let.
Jemné tóny písně, která příběh Spaffordových připomíná, mohou být pohlazením pro všechny, kteří předkládají Pánu svá zoufalá „proč“.
Foto Bronislava Hyvnarová