Ze života MUDr. Kubíka: Jak jsem začínal v lázních Jeseník (na Gräfenberku)

Kapitoly našeho života jsou jedinečné a neopakovatelné a mohly by být sepsány jako román, ve kterém nejenom věk přidává další a další listy.

Jsem vděčná bratru Kubíkovi, že byl ochotný podělit se s námi o zkušenosti ze svého života, který byl plný překvapení a zvratů. Přečtěte si jeho povídání o tom, jak se stal lékařem, jak začal pracovat v na Gräfenberku a jakým zvláštním způsobem mu Pán Bůh zajistil volné soboty k Jeho uctívání.

„Život každého člověka je poznamenán nějakými zvláštnosti, které jeho běh zcela změní.

Pocházím z učitelské rodiny. Otec byl řídící učitel, matka učitelka, a tak jsem si nedokázal představit jiné povolání, než také učitelské. Ovšem…

Po II. světové válce jsem jeden rok (ve školním roce 1945/46) učil a měl jsem své povolání rád. Avšak nastal překvapivý zvrat: najednou jsem zatoužil po studiu medicíny. Bylo to smysluplné? Když to do důsledku promyslím, vidím, že je zde Někdo, kdo věděl, co mne po asi třech letech mého učitelování čekalo. Pro svůj „idealistický světový názor“ jsem byl označen za „tmáře“ a že jsem od útlého dětství uvažoval o Bohu, bylo nezvratným důvodem k tomu, abych už déle učit nemohl.

Začal jsem studovat medicínu a to mě zcela uchvátilo. Když jsem po pěti letech skončil, znamenalo to pro mne konec jednoho období mého života, ale přede mnou se vynořil další konec, a to konec mého života vůbec. Byl jsem postižen tou nejhorší formou tuberkulózy plic. S ještě „mokrým“ diplomem jsem se dostal do nemocnice, ovšem ne za účelem péče o pacienty, nýbrž jako pacient sám; pacient, u kterého každý den očekávali odchod z tohoto světa. Ale došlo k překvapení: Přes nedostatečné dávkování léčiva, které bylo tenkrát drahé, jsem se začal uzdravovat. Ten Velký rozhodl: „Ty budeš žít!“ a po půl roce jsem byl propuštěn domů. Dodnes se mi vybavují verše žalmu: „jako zázrak byl jsem mnohým, ale Ty jsi mé silné doufání.“ (Ž 71,7)

Pak jsem ještě absolvoval doléčení v sanatoriu pro onemocnění plic na Pleši. Tam jsem pobyl až do poloviny září 1952. Po tomto závažném onemocnění, které se naštěstí již více neopakovalo, jsem si netroufal pracovat v nemocnici. Odjel jsem tedy do Prahy, abych u vedoucího lékaře lázní, které spadaly pod ústřední nemocenskou pojišťovnu, zažádal o zaměstnání v lázních. Měl jsem vyhlédnuty Teplice nad Bečvou, vedoucí lékař mne ale prosil, abych nastoupil v Jeseníku, že tam nutně lékaře potřebují. Souhlasil jsem. Ovšem netušil jsem, že současně v tu chvíli, kdy jsem odcházel, přicházel z druhé strany chodby ředitel sanatoria na Pleši, kde jsem se svým pobytem končil, aby s jistou zlomyslností upozornil onoho vedoucího lékaře, jakého zaměstnance přijímá, že nepracuji v sobotu (viz 4. přikázání Desatera). Dozvěděl jsem se o tom po návratu z Prahy a tak jsem se i v této svízelné situaci obrátil na nebeského Otce.

Za několik dnů po odjezdu ze sanatoria jsem poprvé ve svém životě navštívil Lázně Jeseník. Byl slunný den. V lázních jsem potkal jednu ošetřovatelku a ptal se jí, kde najdu primáře sanatoria, ve kterém budu pracovat. Informaci, kterou mi dala, doplnila úsměvnou poznámkou, že když andílci lítají (byl jsem tam s manželkou), musí svítit sluníčko.

S napětím jsem vstupoval do ordinace svého nastávajícího představeného a první co bylo, že jsem ihned poprosil o respektování mého přesvědčení a nabídl mu, že sobotní absenci budu jakýmkoliv způsobem kompenzovat. Upřeně se na mne podíval a jistě viděl mé vzrušení. „A to vám dělá takovou starost? To je již zařízeno!“ Totiž, onen vedoucí lékař z Prahy byl v Jeseníku a navzdory zájmům ředitele sanatoria na Pleši doporučil, aby bylo mé náboženské přesvědčení respektováno. „I hněv člověka tě chválit musí.“ (Ž 76, 11). A tak mi vlastně pan ředitel sanatoria na Pleši již předem zajistil úpravu mé pracovní doby na Gräfenberku.