Zazvoňme společně na zvonek s nápisem Kubíkovi. Přijde nám otevřít milá usměvavá paní. Anička Kubíková. Provede nás předsíní s obrazy a obrázky po stěnách až do pokoje plného květin a knih. Tam se můžeme setkat i s jejím manželem a naším bratrem MUDr. Aloisem Kubíkem. Ráda poslouchám jeho vzpomínky a mohla bych je slyšet stále znovu a znovu. Zaslechnete v nich zápal, moudrost i smysl pro humor. Tím vším jej Bůh obdaroval.
Dnes se můžete ponořit do dalšího příběhu z jeho života, který pro nás připravil:
„Začínal jsem nejenom jako mladý lékař v jesenických lázních (o tom si můžete přečíst v minulém vyprávění http://jesenik.casd.cz/?p=1937), ale byl zde ještě jeden začátek, a to začátek ve zdejší malé skupině členů Církve adventistů s.d.
Nastala první sobota, kterou jsme chtěli prožít ve společenství nám dosud neznámých souvěrců. Ráno jsme se s manželkou vydali na cestu vlakem do Hradce u Jeseníku. Ve městě sbor nebyl a ani nebýval. Před II. světovou válkou a až do jejího konce bylo místo ke shromažďování tenkrát výlučně německých bratrů a sester v Dolní Lipové a ti všichni byli po válce odsunuti do Německa. Poválečnou skupinu adventistů tvořilo několik málo přistěhovalců z vnitrozemí, kteří se scházeli malém pokoji domku sestry Adamské. Tam bylo harmonium a několik židlí.
Zjistil jsem, kde tento domek je. Klidně jsme šli a samozřejmě se těšili na neznámé avšak přesto blízké tváře. Nevím, zda jsme byli někým sledování. Možná! Blížili jsme se k našemu cíli a tu na nás zamávala nějaká žena. Když jsme přišli blíž, poznali jsme, že jde o naší církevní sestru, která nás překvapila neveselou zprávou, že od 1. října 1952 má církev zastavenou činnost a ta místnost, která sloužila jako skromná modlitebna, je zapečetěna a harmonium odvezeno. Nu, co teď? Když už jsme zde, tak strávíme sobotu u sestry, však Pán Bůh je ochoten přijít mezi nás i do toho soukromí. Začali jsme pobožnost tak, jak jsme tomu byli zvyklí: modlitbou. V „sobotní škole“ jsme, jako obvykle, probírali část Písma, formou úkolu, formou otázek, hledali na ně odpovědi v biblických verších a dělili se i o osobní poznámky, jak obsah textu chápeme a prožíváme.
Když jsme byli v „nejlepším“, někdo zaklepal na dveře. Že by ještě nějaký opozdilec? Dovnitř vstoupil neznámý pán. Pozdravil, představil se dokonce i legitimoval, že je příslušníkem Státní tajné bezpečnosti (STB). Nu když se představil on, považoval jsem za slušné, abych se mu představil i já. A již přišla první otázka: „Co zde děláme a proč jsme se shromáždili, když má církev zastavenou činnost.“ Bylo to zvláštní, že jsem nepociťoval žádnou bázeň a ihned jsem mu zevrubně vysvětloval účel našeho setkání a podstatu církve, které jsme členy. Se zájmem naslouchal, ale pak se náhle vzpamatoval, chytil se za hlavu a prohlásil, že už musí odejít, neboť z něj nakonec ještě uděláme adventistu!
Snad si čtenář vzpomene na podobný výrok, který zazněl před 2000 léty z úst krále Agrippy, který vyslýchal společně s prokurátorem a svou manželkou Bereniké apoštola Pavla: „Téměř jsi mne přesvědčil, abych se stal křesťanem!“ Sk 26,29.
Ve dveřích nás ještě vyzval: „Příště, ať už vás zde nevidím!“
Nu, vyhověli jsme mu a již jsme se tam nesetkávali. Byla jiná místa, která jsme v sobotu „veřejně – tajně“ navštěvovali. Vzpomínám, jak jsme „husím pochodem“ šli z nádraží v Branné úzkým chodníčkem údolím do vrchu k bratru Štefanovi. Nebo jak jsme podobně pochodovali z nádraží v Žulové do chaloupky, která se krčila u zdi a kde jsme u sestry Machalové pro nedostatek židlí (už nás mezi tím přibylo) rozšířili sedadla tak, že na židle v odstupu byly položeny hrubé desky a děti si posedaly na podlaze.
Pán Bůh nás chránil. Prožívali jsme požehnaní chvíle.“
Aničko, na té fotce vám to oběma tak moc sluší! 🙂