„Vzdávej čest Tvůrci, On vládcem je země i nebe…“ Těmito slovy nás zve k oslavování Boha Stvořitele první píseň ze zpěvníku „Zpívejme Hospodinu“. Napsal ji v druhé polovině 17. století Joachim Neander na nápěv Geistlicha Stralsunda. Na kytaru hraje Jaroslav Janoštík.

Autor původního textu písně „Vzdávej čest Tvůrci“, Joachim Neander, se dožil pouhých 30 let. Přesto po sobě zanechal úžasný duchovní odkaz. Zároveň se však jeho jméno dostalo velice zvláštní cestou do učebnic dějepisu v souvislosti s Darvwinovou vývojovou teorií. Víte jak se to stalo?

Joachim Neander se narodil v roce 1650 v rodině učitele. Jeho dědeček, také Joachim, byl duchovním a, jak bylo tenkrát zvykem, přeložil jejich rodové jméno Neumann – „Nový muž“  do řečtiny. Začal používat jméno Neander, které převzal
i jeho vnuk.

Už ve svých 24 letech se Joachim Neander stal rektorem vysoké školy v Düsseldorfu a vyučoval nejenom náboženství, ale i státní právo. Pro nějaké politické neshody musel tento post opustit a odešel do Düsseldorfu, kde působil
v letech 1674 – 1679 jako ředitel  Reformované Latinské školy. Žel onemocněl a v roce 1680 zemřel.

A jak se tedy jeho jméno dostalo do učebnic dějepisu? Joachim Neander měl ve zvyku často chodit do skrytého údolí říčky Düssel, která se vinula roklí mezi skalami a lesem. Zdobily ji vodopády a navíc byla lemovaná nádhernými jeskyněmi s krápníky. Byla tam jeho oblíbená místa pro ztišení a rozhovory s Bohem. Pravděpodobně právě zde vznikala jeho kázání i nejkrásnější básně a hymny, ke kterým psal nejenom texty, ale často k nim komponoval i melodii. Později, v 19. století, byla po něm pojmenovaná jedna z velkých jeskyní: Neanderhöhle. A v polovině 19. století, když začala v okolí Düsseldorfu rozsáhlá těžba vápence na výrobu cementu, se úzká roklina stala širokým údolím, které dostalo jméno Neanderthal – Neandrovo údolí.

V létě roku  1856 narazili dělníci při lámání kamene na skrytou jeskyni a podařil se jim nevídaný archeologický nález: Našli 16 lidských kostí, které byly podivné, jakoby zdeformované. Bylo to právě v době, kdy byla na úsvitu evoluční teorie a vědci hledali důkazy, které by potvrdily jejich domněnku, že se člověk vyvinul z prastarých primitivních forem.

Dělníci ale netušili, že by jejich nález mohl mít nějaký zvláštní význam a prý kosti vyhazovali právě ve chvíli, když na jednom ze svých výletů procházel kolem profesor Carl Fuhlrott. Nález opatrně zkompletoval a prozkoumal. Kosti označil jako pozůstatky fosilního člověka, který byl podle místa nálezu pojmenován jako člověk neandrtálský. Dodatečně byly
k tomuto názvu přiřazeny i další lebky, které byly už dříve uloženy v muzeích a také jejich původní majitelé začali být označováni názvem „Homo neanderthalensis“ nebo „Homo sapiens neanderthalensis“.

A tak se stalo, že jméno Joachima Neandera, který plně důvěřoval zprávám o stvoření z Bible a následoval Boha Stvořitele a Zachránce, označuje až podnes nálezy, které mají lidstvu dokázat, že člověk vznikl postupným vývojem.

Každý se rozhoduje sám za sebe, komu a čemu bude věřit. I my máme k našim rozhodnutím svobodnou vůli.

Pokud se chcete sklonit před Božím majestátem, můžete se dnes znovu ztišit při písni „Vzdávej čest Tvůrci“. Jeho autor nás zve k tomu, abychom Bohu Stvořiteli vzdali čest a slávu, která Mu náleží a oslavovali ho svým životem.

Vzdávej  čest Tvůrci

1. Vzdávej čest Tvůrci, On vládcem je země i nebe,

s úctou a v pokoře vděčně mu obětuj sebe.

Vroucně ho chval, On je tvůj nebeský Král,

věř, že má v péči i tebe.

2. Vzdávej čest Bohu, On spravuje sám vesmír celý,

nad tebou stále bdí, jeho vztah k tobě je vřelý.

Když Boha znáš, radost ve svém srdci máš,

z lásky čiň to, co On velí.

3. Vzdávej čest Pánu a každý den slav jméno jeho,

svým celým životem vyvyšuj Ježíše svého.

On světlem svým prozáří života stín,

tak budeš žít jen pro něho.

Foto Radek Kamler

Zveme Vás k poslechu písně „Ty lásko vzácná“ (číslo 49 ze zpěvníku „Zpívejme Hospodinu“).

Melodii k textu Tomáše Kempenského napsal adventistický hudební skladatel a sbormistr James Thomas Bingham.

J. Bingham je současným hudebním skladatelem, který začal své hudební aktivity ve sboru v Geelong v Austrálii, kde vyrůstal. Hrál zde na housle, zpíval a v dospívání se stal varhaníkem. Později se přestěhoval do Kanady a Spojených států, kde studoval hru, zpěv i kompozici. Skládá písně i instrumentální skladby a se svými pěveckými sbory procestoval celý svět.

Zhudebnil také text Tomáše Kempenského a vytvořil tak píseň, která je  oslavou Boží lásky k nám lidem. Její melodii si opět můžete poslechnout v kytarovém podání Jaroslava Janoštíka. Přejeme vám příjemný poslech.

Autor textu písně „Ty lásko vzácná“, Thomas Haemmerken, známý spíše pod jménem Tomáš Kempenský podle města Kempen v Německu, kde se narodil, žil na přelomu 14. a 15. století. Byla to doba velkých dějinných zvratů, pokleslé morálky a zmatků v církvi. Tomáš Kempenský byl mnichem a patřil ke komunitě  „Bratří společného života“. Známe ho také jako představitele hnutí Devotio moderna, které usilovalo o opravdovou vnitřní zbožnost narušené společnosti. Tomáš Kempenský učil lidi modlit se, rozumět slovům Písma a zdůrazňoval, že k přijetí spasení je důležitější osobní vztah ke Kristu než pouhá účast na bohoslužbě.

I u nás v naší zemi jsou po staletí známé Čtyři knihy o následování Krista Tomáše Kempenského.

Než si znovu poslechnete dnešní píseň a budete uvažovat nad jejím textem, přečtěte si úryvek z této knihy, který jsme pro vás vybrali. Je z třetí části nazvané „O vnitřním potěšení“ a V. kapitoly s názvem „O podivuhodném působení Boží lásky“. V ní Tomáš Kempenský vyznává, jak úžasná je Boží láska k nám lidem a jak může člověka proměňovat. Ačkoli je tento text starý půl tisíciletí, může být aktuální i dnes:

1. Dobrořečím ti, Otče nebeský, otče mého Pána Ježíše Krista, že ses dobrotivě rozpomenul na mne ubohého. Otče milosrdenství a Bože veškeré útěchy (2 K 1,3), tobě vzdávám díky, že mne, nehodného jakéhokoli potěšení, někdy oblažuješ svou útěchou. Stále ti za to dobrořečím a oslavuji tě s tvým jednorozeným Synem a utěšitelem Duchem svatým na věčné věky. Ano, Pane Bože, můj svatý milovníku, kdykoli zavítáš do mého srdce, zaplesá celé mě nitro; vždyť tys má sláva a radost mého srdce. Tys má naděje a mé útočiště v den mého soužení (Ž 3,4; 59,17).

2. Ale že jsem ještě slabý v lásce a nedokonalý v ctnosti, mám zapotřebí, abys mě posílil a potěšil; proto mě častěji navštěvuj a vyučuj svatým naukám. Osvoboď mě od zlých vášní a uzdrav mé srdce ode všech nezřízených žádostí, abych, vnitřně uzdraven a dokonale očištěn, byl učiněn schopným lásky, statečným v utrpení a věrným ve vytrvalosti.

3. Velká věc, veskrze veliké dobro je láska, která jediná ulehčí každé břímě a snáší každou nespravedlnost. Neboť nese tíhu bez těžkosti a všechno hořké činí sladkým a chutným. Ušlechtilá láska k Ježíši pobádá k velkým činům a vzbuzuje touhu po stále větší dokonalosti. Láska se chce vznášet vzhůru a nechce být zdržována žádnými nízkými věcmi. Láska chce být svobodná a prostá veškeré světské žádosti, aby nebyl stíněn její vnitřní zrak, aby ji nespoutala nějaká časná příjemnost nebo neskličovala nepříjemnost. Nic není sladšího než láska, nic silnějšího, nic vyššího, nic širšího, nic radostnějšího, nic plnějšího ani lepšího na nebi ani na zemi; vždyť láska se zrodila z Boha a může spočinout jen v Bohu, jenž převyšuje všechno stvořené.

4. Kdo miluje, ten létá, běží, raduje se; je volný a nic ho nezadrží……

Na téma lásky bylo napsáno mnoho úvah a kázání a dnešní píseň je jednou z nich. Tomáš Kempenský v textu písně nejenom vypráví o tom, co Boží láska pro nás udělala, ale také vyjadřuje touhu, aby Boží láskyplný čin nezůstal v lidských srdcích bez odezvy.

Ty lásko vzácná

1. Ty lásko vzácná, úžasná,

jsi víc, něž člověk ví a zná,

vždyť Bůh se stává člověkem

a život dává v Synu svém.

2. Pro nás byl křtěn a snášel hlad,

i bídu znal i cítil chlad,

byl sváděn k hříchu, nezhřešil,

tak příkladem všem lidem byl.

3. Pro nás i zrádci nohy myl

a hrůzu kříže podstoupil.

Vždyť kříž, kde zmíral Kristus Pán,

byl určen lidem, patřil nám.

4. Pro nás vstal z hrobu,

vzkříšen byl, jak vítěz k Otci vystoupil.

Pak Ducha svého církvi dal,

v něm sílu k službě daroval.

5. Za lásku jeho úžasnou

ať s díky všichni k Pánu jdou.

Náš Otec v nebi, Syn i Duch

je Tvůrce, Smírce, Láska – Bůh.

Minulý týden jsme si mohli poslechnout píseň o Kristově kříži, tento týden nás čeká píseň o křížích našich. V podání kytaristy Jaroslava Janoštíka je to píseň číslo 202 ze zpěvníku Zpívejme Hospodinu s názvem „Zdá se ti, že kříž tě tíží“.

Vzpomínáte si na Ježíšovu výzvu k nesení našich křížů z evangelií? Ozývá se tam vícekrát, ale myslím na tu dobu, kdy Ježíš začal učedníkům přibližovat budoucí události. Vysvětloval jim, že musí jít do Jeruzaléma, že bude hodně trpět, bude zabit a třetího dne bude vzkříšen. Petr se ale té myšlence bránil. Vzal si Mistra bokem a začal mu to vymlouvat. Ježíš nejenom Petra za jeho nechápavý postoj napomenul, ale také si zavolal všechny učedníky a vysvětlil jim, že pokud chtějí jít za ním, mají sami sebe zapřít, každý den mají vzít svůj kříž a mají ho následovat.

Platí tahle výzva i pro nás? A jestli ano, tak jak?

Cesta následování Ježíše a myšlenka nesení kříže připadá tíživá a pochmurná, ale píseň, kterou dnes posloucháme, pochmurná jistě není. Zní radostně a jarně skotačivě. Jak to jde dohromady s nesením našeho kříže? Vždyť už jenom při té představě člověk často ztrácí naději a sílu!

Pokud ale věříme tomu, že nám náš Pán cestu už prošlapal, jde se nám mnohem lépe. A když si uvědomíme, že On sám nesl za nás na kříž náš vlastní hřích, můžeme si i zpívat radostí a vděčností.

Píseň, kterou dnes posloucháme, napsali společně někdy na přelomu předminulého a minulého století F. A. Lorenz a Franklin E. Belden.

F. A. Lorenz nejenom překládal texty hymnů do německého jazyka, ale sám také texty písní psal. I slova k této dnešní písni. A F. E. Belden psal texty i melodie a v našem zpěvníku máme jeho písní hned několik.

Jméno Franklina Edsona Beldena je úzce spojeno s počátky adventizmu. Byl to synovec Ellen Harmon Whiteové. Narodil se v Michigenu v Battle Creek jako nejstarší z pěti dětí v rodině Sarah, starší Elleniny sestry. Hudbu začal psát už jako teenager a později se oženil s talentovanou hudebnicí Harriet MacDearmon. Komponoval své písně spontánně a měl zvláštní schopnost v průběhu bohoslužby připravit píseň určenou pro ukončení a shrnutí kázání. On a jeho žena pak na závěr bohoslužby nově vytvořenou píseň přednesli a věnovali kazateli na památku. Pro to své úžasné obdarování byl F. E. Belden označován jako „sladký zpěvák Izraele“.

Děkuji za rady, které zaznívají z dnešní písně. Pokud se nám bude zdát, že je náš kříž nad naše síly těžký, jděme s ním za Ježíšem….

Zdá se ti, že kříž tě tíží

1. Zdá se ti, že kříž tě tíží? Hleď vírou vpřed.

Tvůj zrak k Pánu ať vždy vzhlíží, jdi vírou vpřed.

Ref: S křížem jdi vždy za Ježíšem, hleď vírou vpřed,

nereptej, jdi věrně, tiše, jen vírou vpřed.

2. Když se snad i chvěješ v boji, hleď vírou vpřed,

Kristus po tvém boku stojí, jdi vírou vpřed.

Ref: S křížem jdi vždy za Ježíšem, hleď vírou vpřed,

nereptej, jdi věrně, tiše, jen vírou vpřed.

3. Máš-li stále málo síly, hleď vírou vpřed.

Pán tě vede jistě k cíli, jdi vírou vpřed.

Ref: S křížem jdi vždy za Ježíšem, hleď vírou vpřed,

nereptej, jdi věrně, tiše, jen vírou vpřed.

Foto B. Hyvnarová

Tak jako každý týden Vám i dnes přinášíme k poslechu jednu z křesťanských písní v podání kytaristy Jaroslava Janoštíka v úpravě Jaroslavy Randýskové.

Tentokrát je to píseň číslo 164 ze zpěvníku  „Zpívejme Hospodinu“ s názvem „V kříži Tvém“.  Text písně napsala básnířka a misijní pracovnice Fanny J. Crosbyová (1820- 1915), melodii William H. Doane (1832 – 1915).

V tyto dny si mnozí lidé připomínají smrt a  vzkříšení  Pána  Ježíše Krista. Je to čas, který vede nejenom křesťany
k zamyšlení nad životem, smrtí i nad tím „co bude potom“.

Když pozorně čteme čtyři zprávy evangelia v Bibli v Novém zákoně, vnímáme v nich Ježíše jako Stvořitele a také jako Toho, který nám dává naději pro budoucnost – naději na odpuštění hříchů, vzkříšení, proměnění. Naději na osobní setkání s Ním i s těmi, které máme rádi.

– Díky Kristu a jeho kříži může být naše naděje silnější než vědomí vlastní malosti a hříšnosti, než pocity viny.

– Ta naděje může být pro nás více než kritika a osočování, kterým nás druzí zahrnují.

– A naděje, kterou nám Bůh v Ježíši dává, vítězí nad všemi našimi pochybnostmi.

Samotný kříž není radostná věc a místo pod ním může je ponuré. Když Ježíšovi učedníci viděli Krista umírat, jejich naděje se rozplynuly. Čtěme ale, jak to bylo dál. Tím, že Ježíšův příběh nekončí smrtí, ale vzkříšením, dostává i pohled na kříž nový rozměr.

Čím je tedy pro nás osobně Ježíšův kříž? Je to místo, kde se naše naděje rodí nebo umírají? Které pocity pod křížem zvítězí? Pocity vlastní slabosti nebo Ježíšovy síly?

Když autorka textu písně „V kříži Tvém“, nevidomá Fanny J. Crosbyová, mluvila o sobě a svém postižení, nezapomněla nikdy svou naději sdílet s ostatními. Vyprávěla, jak se těší na to, že první tvář, kterou spatří, bude právě obličej jejího Zachránce.  A dnešní píseň je jejím vyjádřením vděčnosti za Kristův kříž, sdílením pocitů, které člověk pod křížem prožívá i o naději, kterou Kristus dává.

Melodii k této jímavé písni napsal současník Fanny J. Corsbyové William H. Doane. Dr. Doan je autorem více než 2200 melodií a s Fanny na tvorbě nových písní a hymnů úzce spolupracoval. Tato jejich společná píseň „V kříži Tvém“, která nese v originále  název „Near the  cross“, je jednou z těch nejrozšířenějších.

Píseň se stala známou a oblíbenou ještě dříve, než byla publikována. Dr. Doane, který veřejně zpíval už od svých šesti let,  měl  její  rukopis v kapse právě ve chvíli,  kdy byl na veřejném shromáždění v Baltimore požádán shromážděním, aby v programu přispěl nějakou písní k Boží slávě. Duch svatý si píseň použil tak, že se skrze její text a melodii dotkl srdcí přítomných lidí.

Také v tuto chvíli můžeme rozjímat nad jejím poselstvím a dát Bohu příležitost, aby se prostřednictvím melodie a slov této písně dotýkal našeho srdce.

V kříži Tvém

1. K svému kříži veď mne blíž, Spasiteli milý,

tam je hojnost milosti, duchovní zdroj síly.

Ref: V kříži Tvém, v kříži Tvém mám svou sílu stálou,

Ty ve světě nejistém přepevnou jsi skálou.

2. Až ke kříži došel jsem, ztrápený a bídný,

Pán mi rány zahojil, On je lékař vlídný.

Ref: V kříži Tvém, v kříži Tvém mám svou sílu stálou,

Ty ve světě nejistém přepevnou jsi skálou.

3. Tam na kříži zmíral Pán, ztrápen tíhou hříchů,

zaplatil za vinu mou, nepravost a pýchu.

Ref: V kříži Tvém, v kříži Tvém mám svou sílu stálou,

Ty ve světě nejistém přepevnou jsi skálou.

4. Z kříže plyne naděje, jistota a víra,

Pán z něj světu hříšnému náruč otevírá.

Ref: V kříži Tvém, v kříži Tvém mám svou sílu stálou,

Ty ve světě nejistém přepevnou jsi skálou.

Dovolte mi, prosím, ještě jednu poznámku závěrem: Když píseň zpíváme, všimneme si, že je v mužském rodě. Je to dáno překladem. Autorka napsala tuto píseň v originále jako vyznání ženy a díky anglické gramatice ho mohou přijmout za své i muži.

A tak milé ženy a dívky, pokud chcete píseň a její poselství prožívat osobně jako vlastní „ženské“ vyznání, můžete překlad druhé sloky pozměnit třeba takto:

2. Blízko kříže chvěji se

zahrnuta láskou

a milostí Ježíše,

Jitřenkou mou jasnou.

Je to jenom jiný překlad následujících slov z anglického textu:

Near the cross, a trembling soul,

Love and mercy found me;

there the bright and Morning Star

sheds its beams around me.

Foto B. Hyvnarová

Milí posluchači,

přejeme vám krásný den a zveme vás k poslechu melodie známé písně Jiřího Zmožka „Volá Ježíš ovce ztracené“.

Na kytaru hraje Jaroslav Janoštík.

V letáčku Brněnské tiskové misie jsem se dočetla, že píseň Jiřího Zmožka „Volá Ježíš ovce ztracené“ vznikla na námět slovenské evangelické spisovatelky Kristíny Royové. To jméno jsem před tím nikdy neslyšela. Rozhodla jsem se tedy
o této ženě něco zjistit a tím jsem také objevila její prózu a začetla se se do ní. Byly to nádherně strávené večerní chvíle.

Kristína Royová spolu se starší sestrou Marií psala písně, zhudebňovala je a nacvičovala s dětmi.  Také pravidelně  četla spolu s dětmi i dospělými biblické příběhy a povídali si o nich. A tito její přátelé byli i věrnými posluchači její literární tvorby.

Svahy kolem Kristíjiny rodné Staré Turé byly posety ovečkami a tak jistě nebylo náhodou, že její první próza „Bez Boha na světě“ byla o chudém pastýři Martinkovi, jeho ovečkách i Martinkově cestě za tím nejskvělejším Pastýřem, Ježíšem Kristem.

A jak povídka vznikla? V roce 1893 uposlechla Kristína Royová veřejnou výzvu, „aby už konečně někdo pro Boha napsal něco pro děti“. Ta slova „pro Boha“ se Kristíny tak dotkla, že si sedla ke svíčce a napsala novelu „Bez Boha na světě“, která se postupně stala nejpřekládanější slovenskou prózou. Byla přeložena do 28 jazyků včetně čínštiny.

Novela „Bez Boha na světě“ je poutavým příběhem sirotka Martinka, který byl obecním pasáčkem. Touží poznat Boha –
a Pán Bůh se mu dává poznat. Touží po Bibli – a dostane ji. Touží navštěvovat bohoslužby – i tohle přání se mu splní. Touží se naučit číst – a díky dalšímu chlapci, sirotkovi, o kterého se stará, se číst naučí – a dokonce může s ním i nějaký čas chodit do školy! Touží pochopit Boží milost a lásku, chtěl by více rozumět tomu, jak Ježíš hledá ztracené – a také tohle přání se mu splní. Když se mu zatoulá ovečka a Martinko ji zachraňuje, vžívá se do příběhu Ježíše a sám také na následky zranění později zemře.

Když jsem se do tohoto příběhu začetla, začal mi děj vystupovat přímo před očima.

Jaký je to Bůh, který se o nás s láskou stará, který nás jako ovce vodí na travnatá místa u vod?

Jak je to možné, že ta jedna neposlušná zatoulaná ovce, která by si zasloužila trest, se stává pro Ježíše v onu chvíli, kdy se ztratí, tou jedinou na světě?

Jakou obrovskou radost pastýř prožívá, když ji najde, otevře jí svou náruč, bere ji na svá ramena a nese domů?

Vnímáme péči Dobrého pastýře, který nás, své ovce, miluje, i když ho to stojí život? U Něho jsme v bezpečí. Ujišťuje nás, že Mu nikdo Jeho ovce nevytrhne z ruky. Je Dárcem života, Zachráncem i Ochráncem. Jeho ovce slyší Jeho hlas
a jdou za ním…

Do Staré Turé, kde se Kristína Royová narodila i zemřela, jsme jezdívali kdysi pod stany. Byla jsem nadšená
z oveček na okolních svazích a obdivovala jsem ty, kteří se o ně starali. A díky veršům z Bible, písni i příběhu ty vzpomínky ožívají a dostávají nový rozměr.

Pojďme tedy ještě jednou rozjímat nad písní „Volá Ježíš ovce ztracené“.

Volá Ježíš ovce ztracené 

1. Volá Ježíš ovce ztracené po horách i po dolinách.

Volá Ježíš ovce ztracené po městech i po dědinách.

Volá Ježíš ovce ztracené, volá všechny utrmácené,

Jeho srdce zakrvácené //: tebe taky volá ://.

Volá Ježíš ovce ztracené, volá všechny utrmácené,

Jeho srdce zakrvácené //: tebe taky volá ://.

2. Volá Ježíš ovce ztracené, k pastvám zeleným je vodí.

Volá Ježíš ovce ztracené, k vodám tichým se s nimi brodí.

Volá Ježíš ovce ztracené, volá všechny utrmácené

a Jeho srdce zakrvácené //:tebe taky volá, tebe taky volá ://.

Volá Ježíš ovce ztracené, volá všechny utrmácené,

Jeho srdce zakrvácené //: tebe taky volá ://.

Foto Radek Kamler

Těšíte se na další píseň v podání kytaristy Jaroslava Janoštíka? Tou dnešní je píseň „Slavte Ježíše“, kterou ve zpěvníku „Zpívejme Hospodinu“ najdete pod číslem 85. Text napsala Fanny J. Crosbyová a melodii této písně složil
Allen G. Chester. Přejeme Vám nádherný poslech.

S autorkou textu písně „Slavte Ježíše“, v originále „Praise Him, Praise Him“, jsme se už na tomto místě jednou setkali. Je jí Frances Jane van Alstyne, americká misijní pracovnice, básnířka a skladatelka, kterou známe pod jménem Fanny J. Crosbyová. Začátkem ledna jsme se mohli společně zaposlouchat do písně „Svou záchranu v Ježíši mám“, ke které také napsala slova. Pokud budete chtít, klikněte si na tento odkaz, který Vás k písni „Svou záchranu v Ježíši mám“ dovede: http://jesenik.casd.cz/?p=1416.

Fanny Crosbyová, královna gospelu, žila v letech 1820-1915. Narodila se poblíž New Yorku v rodině Johna Crosbyho a její život nebyl jednoduchý. Fanny totiž přestala v šesti týdnech kvůli infekci a neznalosti lékařů vidět. Dnes si lékaři myslí, že je možné, že se Fanny už jako nevidomá narodila, jenom si toho její okolí dříve nevšimlo. Důležité ale je, že navzdory své ztrátě zraku a mnohým dalším ztrátám vyrůstala jako jako zvídavé a šťastné dítě. Starala se o ni maminka s babičkou a právě díky nim a jejich trpělivé výchově si mohla Fanny osvojit křesťanské zásady života a také vtisknout do paměti dlouhé pasáže z Bible.

V osmi letech složila Fanny svou první báseň, která byla o ní samotné. Když jí bylo jedenáct let, babička jí zemřela a od patnácti do dvaceti tří let navštěvovala ústav pro nevidomé v New Yorku. Když tam objevili její sklony a schopnosti veršovat a básnit, stala se ozdobou školy. Básně začala publikovat a později začala skládat i písně.

I když dokončila školu, zůstala až do roku 1858 v newyorském Institutu pro nevidomé, kde pak sama učila: anglickou gramatiku a rétoriku i dějiny. V roce 1858 se vdala. Za muže si vzala svého spolupracovníka a bývalého žáka Alexandra Van Alsyne, který byl také nevidomý. Kolem roku 1864 začala pak Fanny psát hymny. Kolik jich bylo, to se asi nikdy nedopočítáme. Nejspíše něco přes osm tisíc. Fanny byla velice skromná a tak mnohé z nich podepisovala pseudonymy, kterých používala na dvě stě.

O svém životě Fanny Crosbyová napsala: „Zdálo se mi vskutku, jako by to byl záměr Boží prozřetelnosti, ponechat mě po celý život slepou. A já Bohu za tu výjimečnost děkuji. Kdyby mi někdo hned zítra nabídl skvělý pozemský zrak, nepřijala bych ho. Vidění těch nádherných a zajímavých věcí kolem by mě od zpívání chval rozptylovalo.“ ¹

Děkuji, že se dnes můžeme díky tomuto příběhu i díky nádherné písni podívat na naše starosti Božíma očima, oslavovat Ježíše se stejnou vděčností, jako to dělali její autoři a zvát k těm chválám ostatní.

Slavte Ježíše

1. Slavte, slavte Ježíše, mocného Krále, rozhlašujte poselství Jeho všem.

Sláva, sláva, plesejte, synové Boží, prozpěvujte, spasení máte v Něm.

Jako pastýř vodí On ovce svoje, na svých rukou jehňátka nosívá.

Slavte, pějte, Ježíš je Spasitel světa, slavte, pějte, hlaste to s jásáním.

2. Slavte, slavte, Beránka Božího slavte, zemřel za nás na kříži Golgoty.

Vyvyšujte jméno tak hříšníkům vzácné: Ježíš, Ježíš, Ježíš, haleluja.

V každé době miloval tebe Ježíš, nezapomeň, co má v něm duše tvá.

Slavte, pějte, Ježíš je Spasitel světa, slavte, pějte, hlaste to s jásáním.

3. Slavte, slavte, Zástupce hříšníků slavte, plesej, lide, z milosti spasený.

On je Pánem života, smrti i soudu, jemu patří všech světů končiny.

Málo jen a zjeví se v slávě nebes všemu lidu k soudu a k spasení.

Slavte, pějte, Ježíš je Spasitel světa, slavte, pějte, hlaste to s jásáním.

Poznámka: ¹Citát jsme převzali a přeložili z http://www.christianity.com/church/church-history/timeline/1801-1900/fanny-crosby-americas-hymn-queen-11630385.html.

Text a foto Bronislava Hyvnarová

Pojďme si dnes společně otevřít zpěvník křesťanských písní s názvem „Chci oslavovat“. Písně jsou tady rozděleny
do dvou částí a v každé části seřazeny podle abecedy. Tou úplně první je píseň s názvem „Apoštolská“. Poslechněte si ji v podání kytaristy Jaroslava Janoštíka.

Je to krásná píseň s krásným názvem – ale jak to sedí dohromady? Co mají slova písně s názvem společného? Proč píseň „Apoštolská“ začíná slovy: „Prosíme Tě, dej nám, Pane, sílu, chceme začít podle slov Tvých žít“?

Kdyby to byla píseň nějakých hříšníků, tak by to bylo pochopitelné. Ale co má tato prosba společného s apoštoly? A co má společného s námi? A kdo je to vůbec apoštol?

Když řeknete slovo „apoštol“, tak se mnohým vybaví sochy z orloje Staroměstské radnice: svatý Petr zvedá ruku
k požehnání, svatý Pavel kývne na znamení souhlasu, svatý Jan drží kalich a svatý Ondřej kříž. Dvanáct apoštolů, dvanáct mužů jejichž hlavy zdobí svatozář. Hodí se k nim slova dnešní písně?

Pojďme se na to podívat do historie:

Nový biblický slovník uvádí, že slovo apoštol znamená poslaný. Je možné, že i naše české slovo „posel“ je s ním příbuzné. V knize Nového zákona má slovo „apoštolové“ zvláštní význam. Je to skupina dvanácti mužů, které si Ježíš vybral, aby byli s ním. Pak je poslal kázat a dal jim moc uzdravovat a vymítat démony.

A jací vlastně byli tito hrdinové? Nahlédněme do několika situací z jejich života.

Jednou se Ježíš spolu se svými dvanácti plavil na loďce na druhý břeh Genezaretského jezera. Píše o tom např. Lukáš 8,22-25. Strhla se obrovská bouře s vichřicí. Ti, kteří byli na lodi s Ježíšem, se cítili ve velkém nebezpečí a dělali všechno pro to, aby se zachránili. Kde byla jejich víra, když se loď kymácela? A když pak Ježíš mocným hlasem bouři utišil, zděsili se a žasli nad tím.

A v 9. kapitole popisuje Lukáš příběh o zástupech lidí, kteří následovali Ježíše. Lidé už byli unavení a hladoví a učedníci chtěli po Ježíši, aby zástupy rozpustil. Ten zase navrhoval, aby oni sami přišli na způsob, jak lidi nasytit. Apoštolové byli blízko Toho, který má moc udělat cokoli, a přesto je žádné rozumné řešení nenapadlo. Ježíš pak zástupy zázračným způsobem nasytil a pokračoval s apoštoly v cestě. A oni? Všimli si, že mají v loďce jenom jeden chleba a hádali se, kdo za to může. Měli obavy, že jim to nebude stačit a budou mít hlad. (Marek 8,14)

To jsou apoštolové. Svádějí vinu jeden na druhého a chtějí se předvést v lepším světle. Hádají se mezi sebou, kdo z nich je důležitější. Často Ježíši nevěří. Mnohdy mají strach. Místo modliteb je přemáhá spánek. Vychloubají se a pak zklamou. Pochybují.

Ale tím jejich příběh nekončí. V blízkosti Ježíše si uvědomují své prohry, své slabosti, své hříchy. Ježíš jim hledí do očí. S láskou k nim promlouvá, pomáhá jim ke změně, ujišťuje je o své péči, dává jim svého Ducha.

Když se s těmi příběhy seznámíme, pak si už lépe dovedeme představit apoštoly jako lidi, kteří prosí o sílu ve zkouškách. Vidíme je jako ty, kteří začínají znovu a znovu, kteří touží s Boží pomocí žít podle Kristových slov.

Stejné je to i s námi, dnešními apoštoly. Pána už nějaký ten čas poznáváme, chodíme s Ním a přesto se stále znovu
a znovu z našich úst ozývá prosba: „Prosíme Tě, dej nám, Pane, sílu, chceme začít podle slov Tvých žít“.

A to není prohra. Je to začátek vítězství.

Prosíme Tě, dej nám, Pane, sílu,
chceme začít podle slov Tvých žít.
Věříme, že jednou budem v míru
u Tvého stolu společně víno pít.

Dívej se na všechny naše zkoušky,
jak se utápíme v starostech.
Bez Tebe by svět byl jenom pouští,
bez Tebe by život neměl vůbec žádný cíl.

Prosíme Tě, dej nám, Pane, sílu,
chceme začít podle slov Tvých žít.
Věříme, že jednou budem v míru
u Tvého stolu společně víno pít.

Foto: Jaroslav Janoštík

Dívám se z okna, jak se na krajinu snáší bílý sníh a přemýšlím. Ráda bych se vás zeptala,  jak se jmenujete. A  hlavně proč se tak jmenujete. Zdá se mi, že se k nám pomalu zase vrací doby, kdy byl význam jména důležitý: Tak třeba jméno Vlastimil dávali rodiče, když si přáli, aby jejich chlapec miloval svou vlast stejně jako oni  a Krasomila měla být nejenom krásná, ale také milá.

Proč mají lidé své jméno, to každý chápe. Ale proč má jméno Bůh? V pohanském světě si lidé představovali, že když znají jméno svého boha,  mohou ho volat a vzývat a on udělá, co si přejí. A mysleli si, že když znají jeho jméno, mohou čerpat jeho sílu.  Připadá mi to, jako by bylo pro ně jméno jejich boha klíčem od zamčených dveří nebo kódem, žetonem do automatu. Taková manipulace, viďte…

U živého Boha je zvláštní to, že nemá  jenom jedno jméno, ale  má jich více. A každé z těchto jmen nás může něco o něm naučit. Bůh má mnoho jmen, protože má i mnoho podob.

A proč znát jména našeho Boha? Díky nim můžeme o Bohu uvažovat, můžeme ho oslovovat, ale také oslavovat, hovořit s ním i o něm.

V biblických příběhů nám vyplývá, že některá jména mu dávali lidé, jinými se popisoval on sám. A každé z těch jmen mělo svůj zvláštní význam. Když se vyslovilo některé z Božích jmen, vzbuzovalo strach nepřátel, když jiné, konejšilo zarmoucené.  Platí to i dnes?  Zkusme hledat v Písmu Boží jména a přemýšlet, co znamenala tenkrát pro lidi, kteří tato jména slyšeli a vyslovovali. A co znamenají dnes pro nás?

Náš Bůh má mnoho jmen. Vyjadřují jeho slávu, jedinečnost i jeho charakter. A to nejúžasnější jméno, které má, je jméno Ježíš, které znamená:  „On vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“ (Mat 1, 21). Radujme se z toho jména a pojďme ho oslavovat i dnešní písní.  Je to známá píseň, píseň číslo 39 ze zpěvníku „Zpívejme Hospodinu“ v podání kytaristy Jaroslava Janoštíka. Má název „Vzývám a slavím tvé jméno“.

1. /: Vzývám a slavím Tvé jméno

za Tvou velkou lásku, již darovals nám. :/

/: Tys slíbil, že se zas k nám vrátíš,

přijď, Pane Ježíši, přijď pro církev svou. :/

2. /: Vzývám a slavím tě písní,

na křídlech těch tónů chci srdce Ti nést. :/

/: Když s Tebou, můj Ježíši, kráčím,

pak dojdu až k cíli, vždyť Ty mě chceš vést. :/

Oslavujme i dnes Boží jméno ne proto, aby nám splnil naše přání, ale proto, kým je a co pro nás v Pánu Ježíši Kristu znamená. V přijetí jeho slavného jména můžeme totiž najít i svou vlastní identitu: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1,12)

Foto Ludmila Janoštíková

Když jsem chodila na základní školu, měli jsme skvělého učitele přírodovědy. Kromě jiného jsem se při jeho výuce nadchla pro určování rostlin podle klíče. Bylo to pro mě opravdu dobrodružství. Jak se to dělá? Stačí se zaměřit na důležité znaky. Podle nich pak lehce zařadíte rostliny do skupin a pak je také můžete pojmenovat. Platí něco takového i pro lidi? Je to také tak jednoduché poznat, kam patřím? Podle jakých znaků to určím?

V 15. žalmu, žalmu krále Davida je jeden z klíčů, podle kterého se ten, kdo už náleží Bohu, může zkoumat. Podle ovoce se totiž pozná nejenom strom, ale i člověk…

Když použijeme slova tohoto žalmu,  najdeme vlastnosti lidí, kteří si na nic nehrají, ale skutečně žijí svůj život s Bohem. Proto se budou i na obnovené Zemi těšit z jeho přítomnosti. 15. žalm začíná otázkou (překlad z Průvodce životem): „Pane můj, koho přijmeš, aby s tebou bydlil, kdo v tvé přítomnosti bude mít domov na věky?“. 

V 15. žalmu je to tedy všechno pěkně sepsáno. V Blízkosti Boží je a bude ten, kdo:

– žije bezúhonně, protože se řídí Božím přikázáním a pravdu říká z upřímného srdce,

– nešíří pomluvy, neuráží druhé a za dobré nikdy neoplácí zlým,

– nedá na toho, jenž pohrdá Bohem, váží těch, kdo se Boha bojí,

– splní slib, i kdyby třeba škodu utrpěl, své slovo splní cele, beze změn,

– odmítá bohatnout na lidské nouzi a nedá se podplatit proti bezúhonnému.

Kdo takto jedná, bude stát pevně.

Tak do téhle podoby nás může proměňovat Boží milost, jeho nekonečná láska a život v jeho přítomnosti.

Slova 15. žalmu se ozývají i v dnešní písni. Její melodii si opět můžete poslechnout v podání kytaristy Jaroslava Janoštíka. Je to píseň číslo 246 ze zpěvníku Zpívejme Hospodinu a má název „Kdo bude v stánku tvém“.

Kdo bude v stánku tvém

1. Kdo bude, Pane, bydlet v stánku tvém,

na hoře svaté tvé kdo může být?

Kdo v upřímnosti chodí, bližním svým kdo neuškodí,

ten na svaté hoře tvojí bude žít.

2. Kdo bude, Pane, bydlet v stánku tvém,

na hoře svaté tvé kdo může být?

Kdo hájí jiných práva, každému, co jeho, dává,

ten na svaté hoře tvojí bude žít.

3. Kdo bude, Pane, bydlet v stánku tvém,

na hoře svaté tvé kdo může být?

Kdo pevně v pravdě stojí, vytrvá ve víry boji,

ten na svaté hoře tvojí bude žít.

Autor melodie této nádherné písně se jmenuje Alfred Arthur Graley. Narodil se 12. října 1813 v Londýně a žil do roku 1905. Když mu bylo 19 let, tak spolu se svým starším bratrem odplul lodí do New Yorku. Tam nejprve několik let pracoval jako švec. Ve 25 letech vyznal veřejně svou víru v Boha a začal sloužit v Presbyteriánské církvi ve Wampsville v New Yorku. Co ještě zmínit z jeho života? Snad to, že svou první ženu ztratil po 3 měsících. Jeho druhá žena, když zemřela, mu zanechala pět malých dětí a tak se oženil potřetí. Neměl jednoduchý život…

Rád psal duchovní písně. Napsal slova nebo hudbu k více než 150 hymnům. Z našich zpěvníků známe jeho píseň číslo 384 „Chceš  v mládí svém být křesťanem“ a také napsal melodii k písni číslo 336 „Jak mnoho práce“.

A co ta dnešní píseň? Nastavuje zrcadlo i mému křesťanskému životu? Skvělou zprávou je, že nám Pán každý den dává novou šanci a naše nedokonalosti překrývá svou milostí.

Foto Bronislava Hyvnarová

Znáte starozákonní příběh o Jobovi?

Bohatého věřícího muže, vysoce postaveného a uznávaného, postihuje jedna rána za druhou. Nejdříve se ztráty týkají jeho majetku a potom i jeho milovaných dětí. Prožívá úzkost. V nářku se ptá Boha svým: „PROČ?“. Tím stejným „proč“, které denně zaznívá z úst tisíců lidí. „Proč? Bože, vždyť jsem ti tolik důvěřoval… Proč? Bože, vždyť tě miluji a sloužím ti…. Kdybych se byl raději nenarodil. Mé trápení je větší, než mohu unést. A ty mě neslyšíš… Kde vůbec jsi? Moc tě teď potřebuji. Odpověz mi, prosím….“ A Bůh odpovídá: Naplňuje svým pokojem. Takovým pokojem, který může dát jen On sám.

Podobný příběh prožil se svou ženou Annou před téměř před 150 lety i autor textu naší dnešní písně Horatio Gates Spafford, zapálený Boží služebník.

První rodinnou tragédií byla ztráta jejich čtyřletého syna Horatia. Zemřel na spálu. Rok po této smutné události vypukl v Chicagu, kde bydleli, obrovský požár a rodina přišla o velkou část svého majetku – nemovitosti, do kterých H. G. Spafford jako právník investoval. A jaká byla reakce manželů Spaffordových? Milosrdná pomoc těm, kteří se kvůli požáru ocitli v nouzi.

Aby se vzpamatovali ze svých ztrát, rozhodli se Spaffordovi, že pojedou na dovolenou do Anglie. Chtěli se tam připojit k evangelizačním přednáškám svého rodinného přítele D. L. Moodyho. Anna s dcerami odplula napřed a H. Spafford, který očekával zprávu o šťastném dojezdu, dostal od své ženy telegram s textem: „Saved alone…“ („Sama zachráněna…“) Ihned se vydal za ní. Poblíž britských břehů, kde 22. listopadu 1873 parník Ville du Havre ztroskotal a kde spolu s dalšími 222 lidmi zahynula i jeho dvouletá dcerka Tanetta, pětiletá Elizabeth, devítiletá Margaret Lee a jedenáctiletá Anna, si Horatia zavolal na můstek kapitán, aby mu ta místa ukázal. Když se pak později o té chvíli H. Spafford vyjádříl, napsal, že pocítil ve své duši zvláštní pokoj. Jeho milované dcery jsou už v bezpečí.

Také Anna vnímala, že ji Pán potěšuje a jednoho dne jí odpoví i na její: „Proč?“. Teď si připomínala slova, která kdysi slyšela od svého přítele: „Je jednoduché být vděčný a dobrý, když máš všeho dost. Snaž se však být Božím přítelem nejenom za dobrého počasí.“

Horatio Gates Spafford ještě na lodi vytvořil, jako reakci na své hluboké rozpoložení, první část naší dnešní písně. Slova plná naděje a důvěry Pánu.

Píseň číslo 152 ze zpěvníku „Zpívejme Hospodinu“ nazvanou „Když mír jako proud“ hraje na kytaru Jaroslav Janoštík.V originále nese tato píseň název „It Is Well with My Soul“ (Mé duši je dobře).

Když mír jako proud

1.

Když mír jako proud cestu mou zaplaví, či zármutek rve duši mou,

přec vím, v nebesích žije Bůh laskavý a on touží mne vzít v náruč svou.

Ref:

Nemusím víc se bát, duše má, ztiš se, Bůh má tě rád.

2.

Já sám nemusím snášet trest za svůj hřích, vždyť místo mne Pán nesl kříž

a lék pro mne má v předrahých ranách svých, proto dík k nebesům stoupá výš.

3.

Dnes vírou je smím vidět nebeský cíl, však vím, že už blízko je čas,

kdy Pán přijde k nám, abych s ním věčně žil, pak i já vejít smím do  těch krás.

Po této tragédii, kterou  Spaffordovi prožili, měli ještě 3 děti – dvě dcery a syna, o kterého opět tragicky přišli. S dcerou Berthou a půroční Grace se potom odstěhovali do Jeruzaléma. Tam společně s několika dalšími přáteli sloužili potřebným. Nezahořkli, ale svou bolest přetavili do nového, zralého vztahu k Bohu a k lidem. Pomáhali chudým, starali se o nemocné, přijímali děti bez domova. Rozdávali dál lásku, kterou od Ježíše přijímali.

K písni, která měla původně v originále 4 sloky, byla později dopsána ještě i poslední pátá sloka a také melodie, kterou složil Philip Paul Bliss. Ta melodie byla pojmenována po oné ztroskotané lodi „Ville du Havre“.

Čtyři dny před svými šedesátými narozeninami zemřel Horatio Gates Spafford v Jeruzalémě na malárii. Jeho žena Anna pokračovala dál ve službě v okolí Jeruzaléma ještě dalších 30 let.

Jemné tóny písně, která příběh Spaffordových připomíná, mohou být pohlazením pro všechny, kteří předkládají Pánu svá zoufalá „proč“.

Foto Bronislava Hyvnarová

Známá píseň neznámého autora. Tak by se dala jednou větou charakterizovat píseň pro tento týden. Je to píseň číslo 219 ze zpěvníku „Zpívejme Hospodinu“. Kytarovou nahrávku Jaroslava Janoštíka upravila Jaroslava Randýsková.

Někdo zná bol srdce tvého

1. Někdo zná bol srdce tvého a někdo o žalu tvém ví,                                                                                                     dobře ví, jak je ti lásky a sluníčka zapotřebí.                                                                                                               Ví, když se v samotě trápíš, znaven a beznadějný,                                                                                                     chce, abys poznal a věděl, jak dobrý je, milosrdný.

 2. Někdo přec bdí, i když váháš, když svádí tě pokušení,                                                                                                bdí, když tvá ubývá síla a nikde vysvobození.                                                                                                              Někdo se rmoutí, když padáš, upři svůj na něho zrak.                                                                                                  Někdo vždy na tebe čeká, chce zahnat tvých těžkostí mrak.

 3. Někdo tě miluje vroucně, ať slabý, či silný jsi snad,                                                                                                     čeká, by pomohl tobě, jen On tě má opravdu rád.                                                                                                       Znáš toho Přítele jméno? Víš, proč nás laskavě zve?                                                                                                  Je to náš Spasitel Ježíš, On miluje tebe i mne.

Nádherná píseň, viďte? Jejím tématem je útěcha. Autor slov, člověk, který stojí v pozadí, touží prostřednictvím písně potěšit někoho, kdo je unavený, zklamaný, cítí se sám a bez naděje.

Představuji si, jak autor písně sedí se svým přítelem a naslouchá mu. Je s ním v jeho starostech a bolestech. Nehodnotí, Nekritizuje. Nehledá vinu. Neradí. Naslouchá jeho příběhu, v duchu se za něj modlí a pak mu představí toho, kdo mu může pomoci: Ježíše.

Ježíš. Opustil slávu v nebesích a narodil se jako nejchudší z nejchudších, aby i ti, kteří nic nemají, se mohli spolehnout na to, že je může a chce přijmout.

Ježíš. Prošel tady na Zemi všemi zkouškami, kterými kdy může člověk projít. To proto, abych si byla jistá tím, že mi rozumí.

Ježíš. Sám prošel zkouškou utrpení, proto ti může pomoci.

Ráda si slova této písně zpívám a přemýšlím o nich. Promlouvají do mých starostí, ale také mi ukazují, jak přiblížit Ježíše těm, kteří ho ještě neznají. Pomáhají mi představit Ježíše jako toho, kdo je v našich problémech s námi, rozumí nám a může pomoci. Každý den tak projevuje svou lásku k nám.

Tato naděje se zrcadlí nejenom ve slovech písně, ale i v její nádherné melodii a v radostném podání. Poslechněme si ji ještě jednou:

Foto Radek Kamler

K dnešnímu rozjímání vám přinášíme píseň „Jak zřídlo vody živé“ číslo 181 ze zpěvníku Zpívejme Hospodinu v kytarovém podání Jaroslava Janoštíka:

Kdo z Jeseníku by neznal Vincence Priessnitze? Začal u nás využívat léčivou sílu pramenité vody, díky které se během několika málo let stal Gräfenberk, nynější Jeseník, ve své době jedním z nejvyhledávanějších míst na světě.

Okolí Jeseníku je pokryto prameny, jejichž průzračně čistá voda zahání žízeň i přináší uzdravení.

Autor písně, kterou jste právě slyšeli, píše v originálu textu následující vyznání:

„Tak, jako je voda žíznivému, krása očím, tak jako síla, která přichází po bezmocnosti,  jako je pravda namísto lži, jako čas zpěvu, čas jara, čas léta – takový je můj Pán, můj živý Pán. Takový je můj Pán ke mně.“

Nejenom samařská žena, ale i my, kteří procházíme lesními cestami v okolí lázní a nabíráme do dlaně vodu z pramene, toužíme po něčem, co zahání nejenom žízeň, ale i vyprahlost duše. A stejně jako samařské ženě i nám nabízí Ježíš vodu, která se v člověku stává pramenem vyvěrajícím k věčnému životu (Jan 4,14). Zdá se, že autor písně tuto vodu přijal a ve svých textech rozdává dál, aby se i další lidé mohli s Ježíšem, zdrojem občerstvení, setkat.

Autor písně, pastor Timothy Dudley-Smith, se narodil v roce 1926 v Manchesteru a letos 26. prosince bude mít, dá-li Pán, 90 let. K písni „Jak zřídlo vody živé“ napsalo melodii několik autorů. V naší verzi je autorem melodie také Angličan, o pět a půl let starší metodistický kazatel T. Brian Colemann. Jeho melodie, zářivě jasná a průzračná jako horský pramen, působí jako lék. Přináší radost a pokoj, úlevu pro člověka obtíženého starostmi.

Druhá sloka písně má v původním textu tato slova: „Jako ticho tam, kde jsou hlučné davy lidí, jako utišení, které přichází po bolesti, jako setkání těch, kteří byli od sebe odloučeni, jako slunce, které vysvitne po dešti, jako světlo měsíce a hvězd a slunečních paprsků pronikajících do hlubin moře –  takový je můj Pán, můj živý Pán. Takový je můj Pán ke mně.“

Když posloucháme píseň, slyšíme v ní pozvání. Pozvání domů, kde si člověk, unavený poutí po této zemi, bude moci konečně odpočinout. „Jako spánek tělu vyčerpanému horečkou, jako zlaté paprsky namísto skličující šedi,  jako vysvobození ze zajetí (a vykoupení z otroctví), jako svítání do nového dne, jako domov pro ty, kteří jsou na cestách, domov, po kterém všichni toužíme – tak takový je můj Pán, můj živý Pán. Takový je můj Pán ke mně.“

„Jak chladná voda znavené duši je dobrá zpráva z daleké země“ (Přísloví 25,25). Jak občerstvující voda je dobrá zpráva ze země, kterou pro nás Ježíš přichystal. Zaposlouchejme se znovu do melodie písně, ke které přidáváme text z českého zpěvníku. Kéž i vám přinese pokoj a naplní vás radostí.

1.

Jak zřídlo vody živé jež žízeň uhasí,

jak síla duši slabé jež s hříchem zápasí,

jak jarní i letní čas písní rozjásán –

hle, takový je Pán Ježíš, můj Přítel a můj Pán.

2.

Jak místo křiku ticho a mír po válčení,

jak radost ze setkání po smutku loučení.

Jak měsíc a slunce, když září v moře lán –

hle, takový je Pán Ježíš, můj Přítel a můj Pán.

3.

Jak spánek v utrpení, jež dá zapomenout,

jak volnost po otroctví, jak klíč od hřícha pout.

V něm poutník již vidí svůj domov dokořán –

hle, takový je Pán Ježíš, můj Přítel a můj Pán.

První fotografii pro vás pořídila Ludmila Janoštíková, druhou Radek Kamler.

Poslechněte si další píseň v kytarovém podání Jaroslava Janoštíka, tentokráte s názvem „S Ježíšem chci věrně“ (Píseň číslo 156 ze zpěvníku „Zpívejme Hospodinu“).

Je začátek 19. století a Evropa se zmítá v bojích. V té době se setkáváme s lehce zapamatovatelným datem 7. 7. 1811. Není to datum žádné vítězné ani prohrané bitvy z učebnic dějepisu. Je to datum, kdy se narodil v rodině učitele v Dührenu chlapec, který dostal jméno Johann Peter. Johann Peter Schück. Později se stal evangelickým farářem a 50 let sloužil v Hoffenheimu, kde v roce 1892 zemřel.

Johann Peter Schück  je znám jako duchovní, ale také jako básník a skladatel. V roce 1849 publikoval tří a čtyřhlasé písně poutníka „Pilgerlieder“.  Jednou z nejznámějších písní je právě píseň „Nur mit Jesus will ich weiterwandern“ –  „S Ježíšem chci věrně“, ke které složil slova i melodii. Píseň byla přeložena do mnoha jazyků a zdomácněla nejenom v našich zpěvnících, ale i v mnohých srdcích. Je to píseň odevzdání se do rukou toho, kdo zná naše cesty nejlépe a chce nás bezpečně dovést až domů. Zdá se, že slova této písně jsou jako vyznání víry odpovědí na Ježíšova slova z Janova evangelia 10,27.28: „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.“

Můžeme si teď na chvíli představit pana faráře Schücka, jak se prochází malebnou krajinou v okolí Hoffenheimu a modlí se za lidi, kteří jsou mu svěření, i za sebe samotného. A jak tak kráčí, začnou se mu vybavovat slova písně, která vyjadřují jeho vztah k Pánu. „S Ježíšem  chci věrně v každou chvíli kráčet tímto světa údolím. On mne vede k nebeskému cíli, když jdu s ním, pak nikdy nezbloudím.” Po mnoha životních zkušenostech už ví, že cesta s Pánem je sice tou nejlepší variantou v jeho životě, ale že to není cesta bez problémů a starostí. Svému průvodci Johann Peter Schück důvěřuje a v písni mu vyjadřuje vděčnost za to, že se může spolehnout na jeho milost.

Nevíme přesně, kdy a jak tato píseň vznikla, ale slova i nádherná melodie nás samotné přivádí k uvažování o tom, jak úžasný je Pán a k odevzdání se mu. Můžeme ji přijmout i jako naše vyznání víry.

1. S Ježíšem chci věrně v každou chvíli

kráčet tímto světa údolím.

On mne vede k nebeskému cíli,

/: když jdu s ním, pak nikdy nezbloudím.:/

2. S ním chci jít, ať cokoli se děje,

k věčnému mne vede pokoji.

S ním i v bouři srdce písně pěje,

/: u něho se zlého nebojí.:/

3. Ne vždy krásné zdobí cestu kvítí,

trním též je často posetá.

Budiž, chce-li někdy Pán tak míti,

/: vždyť i růže v trní rozkvétá.:/

4. Na tvou milost spoléhám se zcela,

Pane můj, a vím, že nezhynu.

Když pak přijdeš vzkřísit naše těla,

/: přijmi mne tam v nebes otčinu.:/

(Pozn.: Slova písně v české verzi prošla v průběhu dějin mnohými úpravami a text můžete slyšet zpívat i s jiným nápěvem téhož autora. Jako základ textu, který je v našich zpěvnících, posloužil překlad Josefa Bašteckého z Písní cestou života I. vydaných v roce 1873.)

Foto Ludmila Janoštíková